Centrum Pohádek

Stará koza žila se svými kůzlátky u lesa v malé chaloupce. Jednoho dne se koza vypravila na trh do města. A přikázala kůzlatkům: „ Buďte hodná a nikomu neotvírejte vrátka, dokud můj hlas neuslyšíte. Přinesu vám mlíčka plná vemínka.” Koza už byla daleko od domova, když tu náhle, kde se vzal, tu se vzal, u chaloupky stojí vlk. Hrubou tlapkou zabušil na vrátka a svým drsným hlasem zvolal: „Kůzlátka, děťátka, otevřete vrátka. To jsem já, vaše maminka!” Kůzlátka se podivila a přestala se prát o lupení, hlas se jim zdál divný, hlas maminky to nebyl, ale hlas vlka ano. „Neotevřeme ti, jsi vlk, ne naše maminka. Naše maminka má jiný hlásek.”Vlk usoudil, že malá kůzlátka jen tak neoklame, a rozběhl se ke kováři: „Kováři, kováři, ukovej mi jemný hlásek, nebo tě sežeru!” Kovář se vlka bál, a tak mu hlásek ukoval. A už vlk peláší k chaloupce a jemným hláskem volá: „Kůzlátka, děťátka, otevřete vrátka! To jsem já, vaše maminka!” Kůzlátka ale byla opatrná a vrátka neotevřela. „Jsi-li naše maminka, budeš mít bílou tlapku. Ukaž nám ji!” Vlk se hned pustil za mlynářem: „Mlynáři, mlynáři, pomoučni mně tlapky, nebo tě sežeru!” Mlynář se vlka bál, a tak mu nejlepší moukou tlapky nabílil. Za chvíli vlk opět klepe na vrátka: „Kůzlátka, děťátka, otevřete vrátka! To jsem já, vaše maminka.” Kůzlátka si dodala odvahy a přistoupila blíže k okénku. A co nevidí! Za oknem stojí vlk! Kůzlátka rychle zavřela okenice a pevně zamkla vrátka. Vlk byl velice rozlobený nechtěl si připustit, že prohrál. Zlostně zavrčel, stáhl ocas a běžel zpátky k lesu. Brzy se vrátila stará koza domů. Kůzlátka se ještě strachy třásla a o zlém vlkovi mamince vyprávěla. Ta byla na své hodné děti pyšná! A vlk? Ten už se u chaloupky nikdy neukázal.