Centrum Pohádek

Byla jednou jedna lstivá liška. Dostala velký hlad, tak se rozhodla vylézt ze svého doupěte a vyčenichat nějakou kořist. Běhala křížem krážem po čerstvě zoraném poli a slídila po myších. Vtom narazila na ježka, který seděl pohodlně u myšího hnízda a zrovna se pouštěl s velkou chutí do žrádla. To mu ale hladová liška nemohla a nechtěla dovolit. „Ty loupežníku!“ vykřikla liška, „copak to je žrádlo pro takového ostnatého čuníka, jako jsi ty?“ A myš mu zkrátka vyškubla a pochutnala si na ní sama. „Kéž by ses zalkla, ty zlodějko jedna!“ vztekal se ježek. Liška se však ježkovu řádění jen smála. Liška byla zvědavá a zeptala se ježka, „načpak nosíš na kožiše tu spoustu bodlin?“ Ježek ji vysvětlil, že ty bodliny jsou jeho jedinou zbraní, jak se ubránit před nepřáteli. „Ty chudáčku,“ ušklíbla se liška. „To já zaplať pánbůh, nic takového nepotřebuji. Mojí zbraní je lest, s tou si vystačím kdykoliv a kdekoliv. Jen to dořekla, uslyšeli pokřik: „Hóó, hóó!“ a z křoví se vyřítili dva chrti. Ježek se schoulil do klubíčka, ale lišce nezbývalo nic jiného než se dát na útěk. Psi kolem ježka chvilku chodili a čenichali. Po chvilce je ale čenichání přešlo, protože jejich nosy byly popíchané od bodlin. Vrhli se tedy směrem za liškou. Liška se snažila použít svou lstivost. Kličkovala chvilku napravo, chvilku nalevo, točila se kolem kupky sena a vyskakovala co nejvýše. Snažit se mohla sebevíc, ale nic jí to nepomohlo. Psi ji nakonec dostihli. Jeden chrt ji popadl za pravé, druhý za levé ucho a táhli ji až ke svému pánovi. Liščina slova se jí vymstila a ani její lstivost jí nepomohla. Ježek si mezitím cupital dál a hledal další myšku.